Přidat odpověď

Ivi, holky s dvojčaty - a vaše děti si opravdu jako hrají SPOLU??? Ptám se naprosto vážně, oni totiž naši kluci vykazujou 2 rozdílné potřeby. Jendak potřebu společných činností - skoro nulovou. Potom potřebu cítit, že "brácha je na dosah" - jako vůbec v baráku, ale klidně v jiné místnosti. Když byli oddělení (třeba hospitalizace jednoho apod.), ten zbylý je najednou mnohem citlivější, nehne se od nás na krok. Když jsou "spolu", tak to skoro nikdy neznamená, že dělají něco spolu. Myslím, že za 24 hodin reálně "společná zábava" je tak hodina když hodně, většinou mnohem míň. Dělají každý jiné věci, jinde, s jiným sourozencem nebo sami. Ale potřebují cítít, že brácha je "někde na dosah". Tím nemám vůbec problém je brát jako prostě každé jedno ze 4 dětí . Oni budou jako my rodiče, spíš výrazněji uzavření a nevěřím, že kdy bude problém, že by nebyl "každý za sebe". Naopak budou profitovat z toho, že někde mají tu svou "oporu", byť třeba na druhé straně třídy a dělá něco úplně jiného . Měla jsem kdysi takové "štěstí", že všichni "spolužáci a známí" z MŠ šli do vedlejší třídy, mno a zůstala jsem soliter. A to tak nějak celou docházku (ve všech typech škol). Představa, že každé dítě bude mít spoustu kamarádů, když se dostane do nového prostředí, mi proto přijde poměrně legrační. Neboli - většinoví extroverti možná ano, my introverti určitě ne . Radši v klidu uzavřený sám, než se (proboha ) družit . Ale to odvychovat opravdu nejde je to povahou. Proto mám daleko do toho řešit uzavřenost našich dětí (i vůči sobě) nějakým rozstrkáváním, když jsem to sama nesnášela . Ty lidi kolem aspoň mohli být známí (i když kamárádi jen výýýýjimečně) a pak to bylo příjemnější, ne furt další cizí obličeje - které cizími zůstávaly, brrr. Ale my jsme i s mužem možná drobátko extrém , i seznámit jsme se museli po netu. Ptž přece družit se někde mezi lidmi, no fuuuj... Nepřeháním , asi budu brzy poustevník .