Přidat odpověď

Já jsem odešla v devatenácti bydlet na ubytovnu a pracovat na hory na druhý konec republiky... po pěti letech jsem poznala manžela, vzali jsme se a stěhovala jsem se k němu do Jaroměře. Nic proti tomu městu nemám, ale k srci mi nepřirostlo a přiznám se, že jsem probrečela spoustu nocí. Narodilo se nám tam první dítko, žádní přátelé, žádná rodina, byteček jak klícka, manžel se vracel z práce pozdě večer, internet jsme neměli, takže jsem byla úplně odřízlá a nešťastná :( ... po dvou letech jsme se konečně přestěhovali na vesničku do baráku - jenže vesnice v Čechách a vesnice moravská odkud pocházím - velký rozdíl. Lidi tady jsou uzavření, baví se s vámi maximálně přes plot, domů nikdo nepozve a někteří sotva pozdraví, navíc jsme pro některý tzv.náplavky... byla jsem hodně zklamaná a trvalo mi dlouho, než jsem si tady trochu zvykla.
Nejhorší je, že nebyl ani žádný záchytný bod, přes který by jsme se s někým mohli spřátelit, ani rodina poblíž.
Teď jsem na mateřské s druhým dítkem, starší vozím do školky, což je většinou můj jediný kontakt s lidma za celý den.
Bydlíme tu už čtyři roky, pár lidí už znám, nebo spíš maminek s dětma, tak je to hned snesitelnější. Hodně mi pomohlo dojíždět do dětského centra - na různé kroužky, nebo jen s dětma do herny si pohrát a pokecat s ostatníma maminama. Taky se snažím pořád něčím zaměstnávat - mám plno koníčků - drátování, korálky, háčkování, malování, zahrada... furt prostě něco dělat, hlavně se nenudit. Když padne splín a nic se nechce, tak sednu do auta a jedu utrácet do města, nebo jen na čumendu po obchodech, nebo se přihlásím na kurz něčeho co mě baví - teď třeba frčí Zumba. Přihlašte se třeba do knihovny...
Chápu, že když chodíte do práce, tak toho času už moc nezbývá a člověk žije v určitém stereotypu, ale když si ho na sebe neuděláte, tak budete nešťastná pořád...