Přidat názor k článku Yurokové versus Siouxové

Asi nejvýznamnější závěr je tento: "Poruchy vzniklé socializací nejsou méně závažné, než poruchy dědičné". Jinak se obávám, že jsem schopen uvést pouze nesourodou tříšť různých poznatků, které se mi správně spojí teprve při řešení určitého problému - jedná se o více než tisíc normostran informací. Navíc se poznatky v téhle oblasti mění doslova měsíc od měsíce. Do tří let dítěte (samozřejmě včetně prenatální) je nejrizikovější doba z hlediska emočního traumatu, který může dítě poškodit na celý život. Někdy okolo sedmého měsíce věku dítě začíná rozlišovat sebe a matku (teprve později i ostatní). Z toho plyne potřeba velice častého kontaktu (i fyzického) s matkou, silná potřeba pevného citového zázemí a emočně pozitivně naladěného okolí, neboť dítě si (pudově) vybírá optimální strategii obrany před negativními vlivy vnějšího prostředí. Protože neokortex se vyvíjí přibližně od třetího roku, co si dítě do té doby osvojí, zafixuje se velice pevně (zadržování moči, stolice, mytí rukou před jídlem, ...). Následky emočních úrazů se začínají projevovat až po třetím roce věku (pomočování, noční můry, okusování nehtů, ...) a ve spojitosti se zátěží, spojenou s nástupem do školy, snadno dále progredují. Hraniční je doba konce vývoje osobnosti někdy okolo šestadvacátého roku - potom se následky emočních zranění odstraňují mnohem obtížněji.