Přidat odpověď

Pilar, jsem na tom povahově podobně, ale cíleně jsem si vybírala partnera, který by na tom byl stejně. Tzn. zmínka o společenském tanci (to fakt nemusím) a o sportech typu lyžování apod. (od školních let mám za sebou pár úrazů kolene) mi stačila k vyvolání kopřivky a ukončení jakýchkoli myšlenek na něco víc. Od dětí taky cosi očekávám, a to ve škole výkon adekvátní chytrosti. Tzn. nebudu se zlobit za dvojku z tělocviku nebo výtvarky či hudebky, ale trojku za hloupost nebo z nepozornosti náležitě okomentuju, to ano (syn je ale velmi chytrý, obvykle stačí, aby si to pár minut zopakoval a je to OK). Od našich - mno asi ode mně čekali nějaký společenský život. Jako disko nebo trávení časů s omladinou . A já si buď četla nebo koukala do učení nebo jezdila na dostihy a trávila tam čas s lidmi i o 40 let staršími (od základky až na VŠ). A upřímně bylo mi to jedno, jsem povahou dost uzavřená (muž taky). U dětí tenhle "problém" očekávám, respektuiji, nikdy nelámu přes koleno. Vím že mě nikdo nepředělá a že by to poškodilo vztahy, to nucení do něčeho. Když už ale muže s takovými zájmy máš, je to těžké. Možná aby děti rovnou řekly, jak se cítí, aby si s tátou popovídaly. Že nejsou šťastné, když je vede k něčemu z čeho nemají dobrý pocit. Jinak nevím , sama prostě ta "očekáání" ignoruju.