Přidat odpověď

Mojí babičce (70 let) zjistili loni v létě rakovinu plic. Babička podstoupila 6 cyklů chemoterapie. Léčbu snášela fyzicky celkem dobře, ale psychicky o mnoho hůř. Nemá ráda nemocnice, vždycky si zakládala na tom, že nebere žádné léky, že je ve svém věku stále zdravá.
Teď, po 6 cyklech chemo jí dělali kontrolní vyšetření, kde se zjistilo, že nález se trošku zlepšil, ale bohužel nijak zásadně. Babička se rozhodla odmítnout další vyšetření (vyšetření kostí kvůli metastázám) a ukončit léčbu.
Vím, že o tom hodně přemýšlela, spoustu hodin jsme spolu o tom diskutovaly. Pro ní je nejdůležitější být doma, nemuset být stále v nemocnici a běhat po vyšetřeních.
Já její rozhodnutí plně respektuji, řekla jsem jí, že ať se bude dít cokoliv, budu stát při ní.

Babička má dvě dcery, mojí mamku a tetu. Mamka zaujímá víceméně stejný postoj jako já, ale teta se jí snaží "zachránit" za každou cenu. Chápu, že to musí být těžké, je to její máma, ale snad má babička právo na takové rozhodnutí, jaké udělala. Teta babičku neustále přemlouvá, nutí jí k léčbě, volá s pláčem mamce a mně, ať babičku přemlouváme...
Babičce neustále opakuje, jak hrozný bude mít konec, když se nebude léčit. Přitom léčba už by nebyla kvůli vyléčení, ale k prodloužení života...
Babička je pak na ní naštvaná, to je tetě ještě víc líto a tak stále dokola...
S tetou jsem o tom také x-krát mluvila, ale ona babičku nechápe nebo nechce pochopit, nevím, nechce se smířit s tím, že jednou babička zemře, ať to bude za rok, pět nebo deset...

Omlouvám se za román a těm, kteří dočetli a napíšou svůj názor, děkuju.