Přidat odpověď

Já to dělala tak, že když kluk šel, kam nesměl, byl veden za trest za ruku. Vždycky jsem ho upozornila, že když neposlechne, půjde například kolem tří obchodů za ruku. A pak jsem to dodržela. Třeba jsem vláčela řvoucí dítě, ale šel za ruku tak daleko, jak jsem prvně řekla. A neplácla. Nikdy mě to ani nenapadlo. Já počítám do dvaceti abych nezačala křičet. Ne abych nezačala bít/plácat/cokoliv... Pamatuju si plácání od svých rodičů z velmi ranného dětství. A taky si pamatuju, že mě to už tenkrát na nich mrzelo. Proto mě to prostě nenapadá.