Přidat odpověď

Vdávala jsem se z lásky, je to 11 let. Jsou v tomhle moc moc staromodní, takže není svatba - není dítě, není rodina. Vlastně asi tak do svých 23 jsem si myslela, že rodinu mít nebudu nikdy. Resp. s "tím" co jsem potkala dřív - i když žádost o ruku padla - jsem to považovala ze hloupý vtip. Neumím si moc představit s nimi založit cokoli. Pak jsem potkala MM. Alespoň u mě to bylo něco jako zjevení, po prvním setkání mi intuice říkala, že s někým takovým bych mohla strávit život. A když jsme se brali, byla to pro mě úžasná chvíle, kdy jsem oba veřejně deklarovali, že dál budeme všechno sdílet. Znamenalo to pro mě moc a věřím, že bez sňatku bych dlouhodobě nevydržela. Měla bych pocit, že partner mi nedůvěřuje, že nejsem pro něj dost dobrá. Těžko se to vysvetluje, ale odjakživa jsem měla trochu sklon k nižšímu sebehodnocení (resp. k pochybám) a být stále jen partnerkou, to není nic pro mě. U druhých si řeknu - jejich věc, ale pro mě DLOHODOBĚ (řekněme i po narození dětí) to přijatelná cesta není .