Přidat odpověď

Mám to taky po tátovi, je nervák, ale asi taky základ z dětství, vůbec nevím, kde se ten vztek bere, když mám tak malé děti (půl roku a 2,5) a chápu, že člověka často neprudí primárně.
Pracuji na tom už od doby, kdy dcera začala mluvit a napodobovat mě. Nejsem sprostá, ale někdy jsem řvala fakt neskutečně, ale pracuji na tom. 1. Hodně mi pomohly knížky "RaR", "sourozenci bez rivality", "jak mluvit, aby nás děti poslouchaly" - návod jak si nepřipouštět zlobení jako vlastní selnáhí, umění mluvit na začátku vzteku, nebouchnout, návod jak mluvit s dětmi, aby se co nejméně vztekaly.
2. Snažit se o dodržování stravovacího režimu - zní to hloupě, ale děti, když mají hlad/žízeň tak jsou plačtivější, vzteklejší = větší nápor na naše nervy a to samé pro sebe, jakmile jsem hladová, mám větší tendenci se cítit pod tlakem
3. Večer si sednout a projít všechny běžné situace (oblékání, strava, obouvání, vztekání kvůli hračkám) a zkusit je popsat, co chceš ty po dětech, co ony nechtějí - popřemýšlet proč a popřemýšlet, jestli je to nutné řešit a jak by to šlo zařídit jinak. Např. máme problém s oblékáním, věčně se dceři nechce. Oblékali jsme se obvykle dole (máme patro). Tak jsme oblečky přestěhovaly do patra a oblékáme se hned po vzbuzení - problémy se zredukovaly tak o 50% což je dobrý.
4. Jít příkladem - Nemůžu chtít po dítěti aby nám např. nesahalo do jídla (ujídalo), když to samy děláme. Problém jsme téměř odbourali, když se i manžel začal dcery ptát, jestli si může od ní zobnout, ochutnat - dříve si bral bez ptaní, ale nerad, že ona sahá mu do talíře. Jsou to takové drobnosti, musíme se často zamyslet, kde to dítě kopíruje.
5. Mám v pracovně dřevěné kladívko a když si vzpomenu než vybouchnu, mlátím s ním do podlahy. To pomáhá
.
Ale podotýkám, že se už snažím měsíce a až teď vidím první celkovější výsledky na sobě i dceři. Ty jednotlivosti jsou vidět dříve, ale chce si to udržet systém a víru ve zlepšení. A pak dojde i k redukci vzteku.