Přidat odpověď

Žženo, určitě na tom něco bude, ale já se přiznám, že jsem teda pokoj se ségrou sdílela hodně nerada a vždycky jsem si přála alespoň malý kouteček pro sebe. Měly jsme pokojík malý (z části si ještě táta udělal fotokomoru), postele vedle sebe, takže ani soukromí v noci, stůl jeden, skříň jednu,.. Prostě pokojíček jentaktak pro jednoho, obývaný dvěma.
Sice jsme od sebe se ségrou jen o necelé dva roky, ale jsme každá úplně jiná, máme jiné zájmy a povahu a věřím tomu, že bychom měly v dětství lepší vztahy, kdybychom měly každá svůj vlastní koutek.
I proto jsme ložnici přesunuli do obýváku (jsou to jen postele s komodami oddělené posuvnou příčkou), aby kluci měli možnost být sami, když budou potřebovat. Mají dva pokojíčky (víc pokojů fakt k dispozici nemáme ), jeden spací a v druhém hernu, každý má svůj stůl.

Pro Jas-mine: Záleží konkrétně na dané rodině, na dětech, na uspořádání bytu,.. Jestli soukromí nutně potřebuješ a nechceš se vzdát obýváku a děti spolu vycházejí, není nic špatného na tom, že mají jeden společný pokojíček.