Přidat odpověď

No, já nevím, jestli tohle téma má správný nadpis, o pohlaví to tak úplně není. Znám sourozenecké dvojice, kde minimálně jedno dítě je holka, a probíhá to stejně...

A co pomáhá: tak zaprvé když něco zničí, tak po nich neřvu (tedy někdy ano, ale to je v rozčílení, ne jako "trest") ani je nefackuju nebo něco podobného. Řeknu, že jsem smutná, že to byla drahá věc a nebudou penízky na jiné hračky. Rozbitou věc buď opravím s nimi (za jejich přítomnnosti - např. když jde o knihu, dvouapůlletý může držet a rodič lepit izolepou) nebo když je hračka rozbitá nebo kniha potrhaná, tak třeba večer namísto čtení pohádky řeknu, jé, to je smůla, knížka je roztrhaná, nemůžeme si číst. Dvouapůlleté dítě - aspoň to moje - už důsledky rozbití hračky chápe. Jiné to samozřejmě je, pokud to neudělá naschvál a lituje toho. Ale opravdu ve dvou a půl můj chlapeček záměrně nic nerozbíjí.
Každopádně jediný smysl má, aby dítě pocítilo následek svého činu. Ten menší to možná ještě nepobere, ale starší jo a mohl by to toho mladšího postupně učit. Stejně tak když můj dvouapůlletý syn rozlije pití nebo např. vylije nočník nebo se do něj netrefí, tak jde hned sám pro hadru a řeší to (někdy bych to raději vyřešila sama, stejně ten sirup pak musím ještě znova utřít po něm), ale je to proto, že je prostě zvyklý, že když se mu něco takového stane, tak si to sám řeší, je-li to v jeho silách.

Ale myslím, že hlavní problém je opravdu v nedostatku času nebo pozornosti (a nejspíš i rezignovanosti)... Znám maminky, co mají podobné problémy a i když jsou moc hodné a ochotné, např. dvě z nich dělají program v místním mateřském centru, tak se sice věnují dětem, ale přímé pozornosti pro ty svoje moc nemají a nemají tedy prostor řešit věci důsledně. A jejich děti pak v tom mateřském centru běhají a demolují :-(