Přidat odpověď

Markéto, popisuješ zase opačný extrém. Já bych myslela, že to prospěje oběma - mladšímu i staršímu, když se navzájem omezují - učí se brát ohledy. Samozřejmě záleží, jestli jsou spíš rivalové nebo kámoši, a to zase záleží na rodičích, jak k tomu přistupujou od samého začátku, a myslím, že u nás je to ok. Dneska jsem o tom se synkem znovu mluvila a říkal že chce být tady (=doma) s mimi a mámou.

Ale jinak máš pravdu, člověk musí vyvíjet solidní výchovné síly, aby udržel dítě v pohodě a zároveň bez TV, sladkostí atd., a nedělat prakticky nic jiného, např. neomlouvat si DVD s pohádkama tím, že já si tady teď potřebuju něco udělat. Dneska jsme si to užili, ráno jsme malovali (všichni, roční dcerka teda jen do chvíle, než začala ochutnávat brčálově zelenou a citronovou žluť), dokonce jsme si zapomněli pustit Kouzelnou školku , pak nějaké čtení a hry, svačina, spát, oběd (scéna se spadlou vidličkou, 15 minut než pochopil, že pokud se chce najíst, musí si ji zvednout sám, nb. když ani pořádně nepoprosil), zajeli jsme do knihovny (poprvé, jen tak mě napadlo ho tam přihlásit, a těch vlaků v knížkách, co tam bylo... ), pak procházka po lese a tamním hřišti (žádné děti tam nebyly, jak není fakt hezky, hodně dětí asi nechodí vůbec ven) a krátký nákup, doma svačina, přišel táta, večeře, puzzle (4 obrázky po 48 dílcích, docela sám), jediná TV za celý den pětiminutový krtek. Takže by kluk měl být spokojený a taky docela byl, ale to mrzoutství v něm pořád je, např. tvrdí, že v knihovně se mu nelíbilo . Beru to tak, že je to takové období, které se občas objeví (většinou když se rozmazlí u babičky a pak se vrací domů ). Snad ho to za pár dní přejde a příští týden pomašíruje do školky zase s úsměvem (nebo aspoň bez protestů). On sám si samozřejmě potřebu kolektivu neuvědomuje a ještě ji až takovou nemá, ale školky holt nefungujou tak, že vezmou dítě, když k tomu uvědomění dospěje - bychom museli čekat rok do dalšího zápisu a další půlrok do dalšího září. Když se našlo místo v dobré školce, tak jsme po něm skočili, a on tam zase až tak těch 12 hodin týdně nestrádá.

Nicméně musím sebekriticky dodat, že takhle aktivní a přítomná nejsem každý den. Dneska jsem to zvládla i díky tomu, že se mi podařilo je přimět jít společně spát a já měla půldruhé hodiny pauzu, což se mi taky nedaří vždycky. Ale budu se snažit, stojí to za to .