Přidat odpověď

Před třemi týdny mi zemřel otec po dlouhé nemoci. Zanechal po sobě malého školáka, kterého má s novou ženou. Kluk jako by mu z oka vypadl, to se nedá napsat ani jinak, chová se jako on, mluví jako on a myslí jako on. S otcem jsem se poslední čtyři roky nestýkala a nikdy jsme spolu neměli v podstatě žádný vztah. V jeho přítomnosti mi bylo mizerně, nedělala jsem nikdy nic dobře, byla jsem špatně oblečená, špatně jsem se smála, česala, mluvila, jeho komunikace směrem ke mně spočívala pouze v mé nápravě a kultivaci (sem tam padla pořádná rána). Nikdy mi neřekl, že mě má rád. Těsně před tím než umřel (byla jsem u něj, zabojovala jsem sama se sebou a chodila jsem za ním poslední půlrok často), byla jeho poslední slova, že jsem hodná. Tak nějak jsem si to všechno v sobě srovnala a odpustila (včetně toho, že nové rodině pořídil velký dům, s velkým pozemkem a zařídil tak, abychom s druhým sourozencem nic nedostali, to nám řekl už před smrtí, ještě když byl zdravý, nic jsme od něj ani jeden nechtěli, řekl nám to v rámci společenské návštěvy - narozeniny). Jenže teď ode mně jeho nová žena očekává, že budu malýmu bráchovi dělat velkou sestru. A já nevím, jestli na to mám. Moc bych chtěla udělat tlustou čáru za svou minulostí, jenže je mi jasné, že ten malej to bude brát jako křivdu, že ho nechceme. Je hodně zvláštní a není mi s ním dobře stejně jako s otcem (stejně jako on místo mluvení řve, mluví jen o sobě, neustále se chválí, srovnává a vyvyšuje, bere lidem věci z ruky, protože on umí všechno líp a zařídí to...), protože mi ho tolik připomíná. S jeho matkou problém nemám, je to hodná a příjemná ženská, jen prostě úplně jiná než já, nemáme nic společného (vždy se ke mně chovala hezky). Zajímá mě, dělaly byste velkou sestru na mém místě? Děkuji za názory.