Přidat odpověď

Taky soucítím, ale poradit neumím. Máme to doma. Od mala hroznej ufňukánek...v létě mu bude pět. Když má svojí chvilku(nedá se napsat den, protože to je denně), tak si ho holt nevšímám a ať si klidně dvě hodiny řve. Už vypínám. Horší je, že se občas pak vybíjí na mladším, to už opravdu vřu. Mně přijde, že se v tom snad vyžívá, vůbec nechápu. Protože to začne jednou věcí a pak to pokračuje dalšíma. Např.
Jdeme ze školky, říkám, že zajdeme do krámu. Ne do krámu nechci. Mineme krám a jdeme dál na poštu. Před poštou si vzpomene, že chce do toho krámu. Řeknu, že ne, že už je pozdě a krám je daleko. Začne řev a opakování: JÁ CHCI DO KRÁMU. S tímto řevem absolvujeme frontu na poště, všichi "čumí" a já si ho nevšímám. Co jiného. Vylezeme z pošty, nandám mu čepici(venku pod nulou), řev, že nechce čepici. Jdeme domů za řevu a neustálého opakování: JÁ NECHCI ČEPICI. Jdem okolo vytouženého krámu, ale už tam opět nechce. Máme to asi 35minut pěšky domů a u baráku nás potká nějaká paní a ptá se: To jste vy z té pošty? To ještě nepřestal?
Doma ho zavřít nikam nemůžu, okamžitě odchází. Dřív házel v pokojíku vším, co mu přišlo pod ruku. Nyní už jde řvát k nám. Včera jsme byli na obědě v Globusu a celou dobu řval. Píchal plast. lžičkou bráchu do tváře, tak jsem mu ji zabavila(předcházelo několíkrát slovně, ať přestane). Následoval řev, vytrhnul mi lžičku a vzteky jí zlomil. To bylo hned na začátku co jsme sedli k jídlu. Celou dobu pak řval, že chce tu lžičku spravit. Jinou nechtěl, chtěl prostě opravit tu zlomenou. Opět každý koukal, ale přece se neseberu, nenechám tam jídlo a neodejdu. Akorát jsem mu v klidu opakovala, že má přestat řvát, že každý na něj kouká apod. A to máme neustále.