Přidat odpověď

Kdyby to byla hyperventilace, tak určitě.
Ale já jsem spíš nebyla schopná se dostatečně nadechnout. V tom křiku jsem vlastně převážně vydechovala. Pamatuju si, jak mě táta postavil oblečenou do vany, sprchoval mi obličej vodou a vždycky s tou vodou uhnul, řekl: nádech, a zase mi pustil vodu do obličeje. Nastavil mi rytmus a já si dodnes vybavuju, jak povolilo to sevření hrudníku, které jsem cítila, a jak se mi ulevilo. Máma mezitím nachystala suché oblečení. Oba mi pomohli se převléknout, v tom byla taky cítit ta péče, protože v těch 4 letech jsem se už uměla obléknout sama.