Tome, znovu a po lopatě. Mluvíš-li o maniodepresivitě, mluvíš o poruše, která má ze všech psychických poruch prakticky největší dědičný základ. Já narozdíl od tebe znám trochu víc než dva případy, a spouštěč často vůbec nelze najít, protože ona ta porucha propuká u mnoha lidí jaksi sama od sebe. Dědičnost této poruchy je poměrně slušně popsána (ne že by bylo jasné, který triplet na kterém chromozomu, ale jsou podrobné populační průzkumy). Maniodepresivita není totéž, co úzkosti a deprese, tam samozřejmě citová deprivace v dětství často důvodem je. Jinak já jsem psychiatr, a podotýkám, že jsem orientovaná nikoli biologicky, ale psychoterapeuticky, ale s některýma věcma prostě nic nenaděláš. Maniodepresivním se člověk nestane kvůli tomu, že homaminka neměla ráda. Depresivním možná ano.
Předchozí