Přidat odpověď

jako dítě (cca celou základku) jsem šmajdala šíleně, mámu to neskutečně vytáčelo, takže mě neustále prudila větami typu - "jak to chodíš", "zvedej ty nohy", "nehrb se", případně až "čum kam šlapeš" (byla jsem i takové to motovidlo, hromdopolice - různě jsem se přerážela, vrážela do věcí, bouchala se a padala). Moje boty byly vždycky a odpis, nešly ani dědit pro ségru což mámu drtilo asi nejvíc, všechny jsem totál oddělala. Na ortopedii mě ovšem nikdy nevzala, nebo možná vzala ale nic se mnou nedělali - žádné vložky do bot, žádné cvičení plosek nohou.... Dneska chodím víceméně normálně, akorát si občas ukopávám špičky (mám vel. 42 tak si říkám že je to tou délkou), nicméně boty mi vydrží nezničené několik sezon.
Tak nevím jak moc je to horké s tím ničením nohy - respektive nechápu že jsem z takové "kozí nohy" vyrostla bez pomoci.
Je fakt, že jsem možná i krapet křivá (páteř), a víc zatížená na levou stranu (zvlášť to cítím když jezdím na koni že nejsem "vyvážená").