Přidat odpověď

Kdysi na začátku manželství jsem si v jedné knížce přečetl, že manželství je oběť. Jste zamilovaní, toho druhého máte rádi a najednou vám někdo naservíruje tohle. Ale je to tak. Ono koneckonců oběť je to čemu Pán Bůh vždy nejvíce žehnal. Ať už to byla starozákonní oběť (obětovala se vždy úplně - ty zvířata byly "úplně" mrtvá a musela být bezvadná). Ať už je to oběť Kristova (drsně a úplně zemřel na kříž, jako oběť za hříchy mnohých).

Ať už je to oběť manželů: umírám sobě pro Boha a Tebe, úplně. To neznamená, že křesťan to vždy dodrží, že vždy chodí v sebeobětování. Spíš naopak. Ale dokud je tohle základní vazební prvek manželství k němuž se oba hlásí, tak to manželství funguje. A z vlastní zkušenosti mohu říci, že funguje i přes to, že jeden na druhého zavrčí, že se občas drsně pohádáme, že dokonce byl čas kdy jsem měl sám problém, že jsem měl období, kdy jsem svoje emoce nezvládl a ženu jsem uhodil. Bylo mi to líto a pastor církve nám v tom tehdy hodně pomohl.

Škoda že to umírání není v manželském slibu. Ale vypadalo by to pak asi jako na pohřbu.

Pokud z nějaké strany toto nefunguje, prostě už si budu žít pro sebe a po svém, tak je zaděláno na smrt manželství a pokud vnější okolnosti toto nějak dramatičtěji potvrdí, tak dle mého přesvědčení ze samých činů lze konstatovat zánik manželství a oprávnění k rozvodu. A samozřejmě je zde navíc možnost odluky.

Jasný případ rozvodu je v případě opuštění druhého partnera a cizoložství jako takovém, ale i případy neřešeného alkoholismu, agrese, drog, materiálního zanedbávání rodiny, hráčství, ... pokud zasahují do rodiny a druhý je nechce SKUTEČNĚ řešit, tak zakládají dle mne právo rozvodu. (Protože se vlastně jedná o vnitřní opuštění rodiny.) Je dobré, pokud má církev pro tyto účely nějaký přiměřený orgán nadaný "soudní" pravomocí, aby na to rozhodování a úvahu o míře opuštění druhou stranou poškozený nebyl sám.

Co se týče případů v kasuistice, u těch "nemanželů" je prostě vždy riziko, že se jeden z nich snadno sbalí. Tomu skutečné manželství jako zákon brání. Jiná věc je, zda "státní manželství" je ještě vůbec křesťanským a naopak, zda některá břemena státem na manžele uvalená nejsou silně kontraproduktivní (automatické majetkové společenství i vůči věřitelům, u nás kulturní komunistická novinka, tisíc let před tím nebylo). Zda půjdou do pekla není otázka "svátostného" manželství, ale vztahu k Bohu. Lump na kříži vedle Krista byl zřejmě vrah, možná neměl ani manželství v pořádku, ba ani nebyl pokřtěn, ale do nebe odešel, spoléhaje se na Ježíše.

Co se týče druhého případu. Týrající manžel jako násilník je velmi blízek se ze spásy vyloučit, měl-li kdy jakou. (Spása není automaticky z chození do kostela a členství v církvi, jako pobyt v garáži z nás nedělá auto a v hangáru letadlo.) Vrátit se do spásy může pokáním, t.j. především vyznáním se Bohu A ZANECHÁNÍM tohoto jednání.