Přidat názor k článku Mein gorilla aneb musíme si pomáhat

já taky závidím.
na oddělení šestinedělí to probíhalo tak, že v 6 ráno vlítla do pokoje ranní služba, probudila děti na vážení. sotva jsme je uspaly, v 7 dětská vizita, v 8 vizita ženský lékař, v úterý a čtvrtek navíc v 9 velká vizita veškerých doktorů co pobíhají po nemocnici.POkaždé odložit dítě od prsu, do pozoru pod zakasanou deku na posteli, když jsem se ozvala, že potíže nemám, pan doktor mne stejně vyšetřovat nebude, tak prý "jak by to vypadalo, pan doktor se nemá čas s vámi dohadovat"
Mezitím nějak do sebe hodit jídlo, nakojit, do toho tam 2x denně vlezla uklízečka a po obědě návštěvy, občas nějaké to vyšetření dítěte. Když k tomu připočtu havarijní technický stav porodnice, záchody na pozvracení s koši permanentně přetékajícími vložkami, tak prostě úžasné prostředí. Jěštěže se mi vyplavilo tolik hormonů, že jsem byla permanentně v euforii a milovala jsem celý svět, takže nějaké nápady jako opustit dítě a utéct za každou cenu mne nenapadaly.
Nadstandart se lišil vybavením a tím, že si tam maminka neměla s kým povídat.
Milé gorile přeju, aby ji přístup ošetřovatelů, který my jí závidíme, provázel i nadále.