ahoj
měla jsem stejné pocity u prvního... něco jak to popisuješ ty, jak u něj, tak u mě... nezlepšilo se to, byly světlejší okamžiky, okamžiky na zabití... trvalo to intenzivně tak do 5,5... ale jak začal chodit do školy, asi trochu vyspěl, srovnal se, najednou má zájmy do kterých já nevidím a můžeme si o tom povídat a hlavně je daleko samostatnější a je to zase můj miláček... některé děti jsou asi těžší k pochopení a ke spolupráci, musíš se obrnit trpělivostí a nic si nevyčítat, holt když tě štvě, tak tě štvě, nemáš ho o nic mín ráda než toho mladšího.)