Přidat odpověď

já Ti rozumím, já takhle byla přijatá hned po matuře (a pobytu v Anglii) do cestovky (Kalousek) a bohužel se z toho vyklubala docela "noční můra" v určitém směru a hodilo mě to zpět. Byla jsem naivní,blbá,nechala bych tam duši a nikdo to neocenil a ještě jsem z toho měla problém. Pak jsem nastoupila na místo (ale byla to určitým způsobem tlačenka, manžel tam v té době pracoval) pečovatelky a probojovala jsem se na účetní (a dalších x pozic, práce náročná a široký rozměr znalostí jsem musela projevit a taky doučit,ale nějak jsem si to nebrala),tam bych byla spokojená,kdyby tam bylo jiná ovzduší vztahů. No a teď mi končí rodičák a začíná se ve mě projevovat takováta "konečnost" toho,že mám "vystaráno". Ráda bych nastoupila jinam než na původní místo. A taky je to jiné s dětma. Já můžu stokrát tvrdit, že babičku mám v důchodu a pohlídá,ale když si tím nejsem 100% jistá, že to půjde (je dost indicií,že to nepůjde)tak se to taky projeví.A dále co potom až nastane situace,že teda fakt hlídání nemám a do práce musím? Já se to práce těším,ale děsí mě ta dennodenní "akčnost" situace.