Přidat odpověď

Mám ráda děti, a to hodně. Umím si velmi dobře představit být ženou a matkou v domácnosti, a to i když vystuduju druhou VŠ, jak mám v pánu.
O pěstounské péči, i o adopci, uvažuju už nějakou dobu...
Ale tohle bych asi nezvládla. Přesně i z důvodu, které psala Hrouda - kdyby k nám ev. teď přišlo nějaké dítě, moje nejmladší má 3 roky. Za nějakou dobu si zvykne a bude si myslet, že u nás bylo vždy. Mám chytré děti a na rozumové úrovni chápou mnohé, ale co by to udělalo s jejich duší, že dítě, ke kterému se chováme jako k vlastnímu, prostě za nějakou dobu pošleme pryč... nevěřím, že by se nikdy neprobudili úzkostí, že je taky pošleme pryč.

Navíc já bych si k onému dítěti rychle vytvořila silný vztah, ono jistě k nám, moje děti by dalšího sourozence uvítaly hned, takže věřím, že by se tu mohl cítit dobře... a představa, že ho pak pošlu pryč... neakceptovatelné.

Takže pro někoho, kdo to fakt vezme jako práci (učitelky v MŠ taky jistě nebrečí doma, že ty děti nejsou jejich), prostě se postarám, budu mít ráda, ale nevytvořím si silnější pouto, to může být vhodné. Otázkou je, zda je to vhodné i pro ty děti - je mi jasné, že děti v DD jsou deprivované a nejspíš cokoliv je lepší než tam být, ale... tohle asi nezodpovím.