Přidat odpověď

Hm, já to vidím trošku jinak - pokud to půjde nějakým kompromisem, je to paráda.
Pokud budu mít matku, tchýni, sestru o které vím, že by pro mne nikdy nehla ani prstem, nenechám ji umřít hlady pokud se do špatné situace nedostala vlastní vinou(pokud ano a opakovaně, naopak naprosto programově všechny styky přetrhám aby mě nestáhla taky). Pokud je to člověk, na kterém mi záleží, cítím morální povinnost se o něj v této chvíli postarat, pokud je to starší generace, je pro mne svým způsobem na podobné úrovni jako dítě - je na mě do jisté míry závislá. Když to půjde tak, že jí budu posílat každý měsíc pětku na účet a pokusím se jí najít přiměřenou práci, paráda. Pokud ne, prostě ji nenechám o čínských polívkách, bez zimních bot a bytě bez topení, abych si o rok déle užila dítěte - to není můj šálek kávy. A nebude ani v okamžiku, kdy to pro mne bude znamenat ztrátu intimních chvil s dítětem, větší pracovní vytížení či vzájemnou závislost. Píšeš, že ty chvíle se už nevrátí - ne, to nevrátí, ale budou další. S velkou pravděpodobností máme pro sebe s dítětem víc času než já a starší člověk. Tam to nejde odložit "až to dítě vyroste".
Ten člověk potřebuje jíst, mít kde spát nebo třeba mít možnost si občas koupit časopis či jít k holiči teď - jinak zůstane jen pachuť, že celý život dělal, obětoval své volno a pohodlí dětem, vnoučatům a tohle je vděk světa.
Checht - teď tak dumám, že tyhle názory mám možná i proto, že můj poločas rozpadu už je dál, než většiny z vás).