Přidat odpověď

To pevný obětí zkus - udržíš ho! neboj! udržela bys i většího! Ty si maminka, dospělák!
Já jsem toto aktivně na Kubčovi taky praktikovala. bylo mu zhruba tolik, co tvému...tedy do 3. let. Držela jsem ho takhle asi 2x, poprvé cca 20 min, to mu byly tak 2 roky, podruhé těsně před 3-tím rokem - to už to bylo cca 40min.
Ale pokaždé jsem lusknutím prstu měla úplně jiné dítě...
Musíš ho ale dobře chytnout tzn. "břicho na břicho", těsně na sebe přilepit, jeho nohy a ruce mimo tělo, aby jimi nemohl škodit. Nejlepší je sednout si na židli do prostoru, aby nemohl nohama a rukama najít oporu pro odstrčení.
Bude se vztekat, strašně, bude se potit, brečet...celou tu dobu je třeba mu opakovat, jak moc ho máš ráda, ať se vybrečí, vyvzteká, uleví si, i přes to všechno je jen tvůj a ty ho nikomu nedáš, pomůžeš mu se vším a pustíš ho, až mu bude dobře, že teď teď mu dobře není - prostě mu slovně a fyzicky(tím obětím) dávat najevo, jak moc ho miluješ a jak moc ti na něm záleží.
On se potom (fakt to trvá dlouho, minuta je jak 10 let) tak uvolní a poddá, někdy prý ty děti začnou úlevně plakat...

Fakt tedy je, že tohle je možná lepší dělat za přítomosti odborníka. No, já to zkusila, měla jsem Prekopovou docela načtenou a fakt moc jsem si věřila - a ono to vyšlo!!!
Synek byl vztekací, utíkací, ne moc kontaktní, absolutně nemazlivý, byl taky hodně frustrovaný, je dost chytrý, ale ten mozek byl prostě pořád napřed za tělem a on byl z toho kolikrát až zoufalý, protože není moc trpělivý (něco skládal, ono se to nedařilo, atd) ... kdybys ho teď viděla!
chytrý, šikovný, dá se s ním téměř na čemkoli domluvit bez scén, mazlí se...

Já jsem ještě zavedla mazlení - on to vůbec nedělal, vadil mu ten fyzický kontakt... takže jsem od cca 2 let zavedla "mazlení a pusinování se mnou". Má to na povel - Kubí, poď se se mnou pomazlit, už to moc potřebuju" a prostě musel, aspoň na chvilku...postupně byly ty chvilky delší a delší ... teď se přijde pomazlit sám, ale to mazlení na povel máme vlastně doteď...Já mám prostě taky právo na svoje mazlící chvilky s ním. Už si je oba ale fakt krásně užíváme...
Co si tak vzpomínám, tak ze začátku samozřejmě nechtěl a já mu říkala, no faj, ty nechceš, ale tvoje ručička strašně chce, i nožička, copak ji neslyšíš? Chce se pomazlit s maminkou... poď uvidíš, jak se jim to bude líbit... taková hra, šel já hladila jednu ručičku, pak nožičku, pak druhou, pak chtělo taky bříško... Jinak to s ním prostě nešlo...
A to fakt taky hodně pomohlo...
Taky vždycky, když dostal vyhubováno, nebo jsem se na něj zlobila, opravdu VŽDYCKY poté (ne za moc dlouhou dobu) jsme se vzájemně omluvili, dali si pusu, objali se nebo pomazlili...jakože i přes to všechno co se stalo se máme moc rádi - to máme tedy doteď!
Narozdíl od "naprdávacího" manžela, který tenhle systém nechápe, nesouhlasí s ním a nenechá si to vysvětlit. On je zastáncem metody cukru a biče... Vždycky naprdne, pokud syn neposlechne na první dobrou, nebo mezi nimi k něčemu dojde a trestá ho tím, že mu odsekává, případně s ním nemluví... fakt výživné je, když se mu jde syn omluvit, to jeho: "to mě nezajímá" "tvou omluvu nepřijímám" a podobný chuťárničky... Fakt z fleku bych ho praštila - a to je to takovej chytrej chlap!
Dokázal tím jedině to, že se mu malej už omlouvat nechce...
Luxusní ovšem je, že syn má tyhle cholerický sklony po něm + ještě i ten příklad, co vidí...
No, ale daří se mi, fakt, kolikrát je malej rozumnější a empatičtější než ten velkej!