Přidat odpověď

S výchovou asi neporadím, jen že ječení není řešení - což víš, a trpělivost se 100x vyplatí a to i když si myslíš že ji nemáš tak ji můžeš nalézt, když zjistíš že to funguje (pokud místo "neplácej tu vodu sakra" řekneš "ták, šikulka, teď zastavíme vodu aby nám všechna neutekla do kanálu - umíš to sám? no príma, hotovo"), ale je to teda náročný velmi.

Já v tomhle věku dětí před 2 lety (dceři měly být v létě tři a synkovi v květnu 1 rok) jsem měla AMOK takřka každý den, starší byla akční, chtěla si hrát, běhat, stavět si, mladší jen lezl po čtyřech, v kočáru být nechtěl a zmítal se, ječel, pořád jen na zem - což v dubnu/květnu kdy je bláto, věčně mokro, nebo u tchánů kameny, u nás na pozemku kopřivy a včely na jeteli... prostě nešlo. Měla jsem dojem že 2 ruce jsou fakt málo a jedna hlava taky. Strašně mi bylo líto že venku nemůžu NIC dělat, jen hlídat ty dva aby se nepřizabili sami nebo navzájem. Jak já jsem si chtěla sázet stromky, kytky, klíďo i sekat trávu... nemožno. A všichni v rodině to viděli a bylo jim to jedno, prostě je jaro tak jdem makat ven a ty si vezmi děti a jděte se PROJÍT.... šílela jsem. Řekla jsem v létě manželovi že buď si jdu k doktorovi pro léky na nervy nebo si vezme na týden dovolenou a nechá mě někam odjet (synek byl na roce odstavený). Skutečně to zafungovalo, i víc než jsem čekala - že jsem zase mohla existovat jaksi v "ich" formě - já jako 1 osoba, ne jako matka dvou dětí - trojjedinec.