Přidat odpověď

Krevetko,
mluvíš mi z duše. Zažila jsem to také. Bylo to nechutné. Šéfová si na mě smlsávala a já to mlčky trpěla. Nechtěla jsem dělat zle, bála jsem se, že případnou konfrontaci neustojím. Chtěla jsem odejít na MD. Ale samozřejmě se nedařilo.... Trpěla jsem střídavě nespavostí a nebo usínala už v osm ráno. Budila se s pláčem, staženým žaludkem, zvládla jsem se tak napít. V autobuse jsem se celou dobu držela přítele křečovitě za ruce a modlila se, aby už byl konec pracovní doby. Nakonec jsem dostala výpověď z nadbytečnosti, skončila ze dne na den (opravdu velmi nedůstojně), dostala pět průměrných platů. A naštěstí se mi hned podařilo otěhotnět. Ale první dny doma jsem vyloženě jen a jen prospala. Díky těhu jsem se z toho dostala asi dříve nežli by tomu bylo jinak. Ale i tak jsem si jistá, že se můj psychický stav podepsal na podrážděnosti mimika. Ostatní miminka byla zlatá.

Taktéž zdůrazňuji: odejít, dokud je čas. Nenechat si nic líbit, nenechat na sebe házet špínu s tím, že je to vlastně omyl. Nenechat se falešně obviňovat. Já jsem za si klidně zařvat byť na šéfa v open officu, ať to všichni slyší. Stejně se to neutají. O mně to věděla celá kancelář. Lidi za mnou chodili a podporovali mě. Bylo to sice milé, ale nevyřešilo to nic. Člověk se mlusí postarat sám o sebe.