Přidat názor k článku Škoda rány, která padne vedle

Tak nevím, jak tak čtu Vaše příspěvky, tak se mi jeví, že každý hájí hlavně tu svou pravdu a přitom jí máte vlastně všichni. Otázka vhodnosti či nevhodnosti tělesných trestů ve výchově dětí je vděčné téma, zjm. pak pro ty, kteří vlastní děti buď ještě vůbec nemají, nebo jsou tak malinké, že o nějakém skutečném zlobení vlastně nemůže být ani řeč. Je to spíš jen takový symbolický náznak a stejně tak symbolický je samozřejmě i případný trest. Myslím, že je zbytečná diskuse kolem příležitostného plácnutí přes zadek, z toho se opravdu nestřílí. Koneckonců je čistě záležitostí potomka, zda to příště riskne znovu, nebo raději ne. Důležitější, než forma trestu, je to, že tam vůbec nějaký takový prvek ve výchově existuje a že si obě strany postupně a důsledně zvykají na hranice soužití a učí se je vzájemně respektovat. A na někoho stačí se zamračit, někomu stačí pohrozit (třeba tou vařečkou, nebo klidně proutkem) a někdo holt reaguje jen skutečný tělesný kontakt s předmětem doličným. Děti jsou prostě různé a nelze ničím poměřit vhodnost výchovných postupů ani mezi sourozenci, natožpak dětmi úplně cizími. Ujišťuji Vás, že skutečnou zatěžkávací zkouškou vztahů, vzájemné důvěry, poznání, pochopení a citů, která každého z rodičů čeká je dospívání, kdy si mnozí kladou otázku(mne nevyjímaje), zda to přeci jen s tou volností a demokracií nebylo zbytečně přehnané a jestli by nebylo bývalo lepší ve výchově trochu přitvrdit. Možná i trochu víc. Ono to co je uvedeno jako motto tohoto příspěvku, není jen tak ledajaké rčení, to je mnoha generacemi utvářená výchovná filozofie, pravda dnes už překonaná, já to také vím. Nicméně, když tak nahlédnu na poslední období např. u nás doma, tak se nemohu ubránit dojmu, že na tom možná přeci jen něco bylo, ne snad tak úplně doslova, ale přeci jen ...
A ta proklamovaná volná výchova západnáho typu, ta mne osobně tedy vůbec neoslovila, myslím že je to nesmysl, stejně jako každé jiné generalizování. Pokud mám děti citově hodně vázané a přizpůsobivé, pak mohu bez problémů aplikovat výchovu co možná nejvolnější a prakticky nic neriskuji, děti se v podstatě vychované už narodily. Pokud naopak mám děti od mala vzdorovité, tvrdohlavé a panovačné, pak nezbývá, než nasadit potřebný vývhovný kalibr, abych je vůbec zvládnul. A není to otázka hranic ani národností, to je prostě fakt, který je chyba přehlížet.

A taky je můžete mít doma klidně "namíchané", to je pak panečku výchovný doktorát.

Tolik mé zkušenosti s výchovou

Mecháček (kluci 14, 16, 17)