Přidat názor k článku Škoda rány, která padne vedle

Danýsku, Lído!
Nejsem přítelem fyzických trestů. Když lze zakročit jakýmkoliv jiným způsobem, jsem pro to, aby se tak učinilo - a sama se tak snažím dělat i ve výchově svého syna (6 a 3/4 roku). - Ovšem nic není vždy tak snadné, jak se to některým lidem může jevit. Obě dvě máte DCERY. Věřte nebo ne, dívky jsou skutečně VÝRAZNĚ povolnější, poslušnější a hodnější než kluci (většinou). - Ano, možná Danýskovi či jiným rodičům pomůže šoupnout zlobící dítě do vedlejší místnosti - u nás tomu tak ve věku mezi rokem a 5 lety nebylo, neboť syn je velmi úzkostný a bojácný, takže s hysterickým pláčem lomcovával klikou, dokud si neotevřel a nevrátil se k nám. - Ano, možná Danýskovi či jiným rodičům pomůže zakázat televizi, počítač, hračku - u nás tomu tak mezi rokem a 4 či 5 lety nebylo, protože syn neměl žádnou extra oblíbenou činnost nebo hračku. - Můj repertoár trestů byl tak zkrácen na naprosté minimum, skutečně nevím o ničem jiném, co by mohlo zabrat, kromě zvýšeného hlasu nebo zařvání či plesknutí přes zadek. - Jakmile jsem tedy chtěla dát synovi nějaké hranice, tak to prostě nešlo jinak než zařváním či plesknutím. - Navíc můj syn nebyl (a nikdy nebude, i kdybych se stavěla na hlavu) žádný poddajný beránek, který po prvním vysvětlení věci pochopí a přestane vyvádět. Naopak, učení u něj trvá dlouhé roky, a může mu být věc vysvětlována stokrát, tisíckrát za ni může být potrestán, ale stejně Vám to provede příště zas. - Ne, nechci nikomu doporučovat fyzické tresty: naopak, vyvarujte se jich, jak to jen jde. Jen jsem chtěla upozornit, že výchova není vždy "hračka" - že je to někdy dlouhý, vyčerpávající boj pomalu s větrnými mlýny. Aspoň tak mi teda připadá výchova mého syna.
Zdraví M.