Přidat odpověď

Připomíná mi to lhaní mého mladšího syna. Vůbec jsem nechápala, kde se to bere, tresty jsem nepoužívala, neměl se čeho bát. A přece - protože byl dítě hyperaktivní a napáchal toho spoustu, slyšel na sebe v jednom kuse záporné hodnocení, všichni v jeho okolí ho neustále napomínali, poučovali, dělali mu kázání - ono se zdálo, že to po něm steče jak voda po huse a žádný vliv to nemá. Jenže mělo. On se tím vnitřně trápil a to vyústilo právě ve lhaní - snaha dělat sobě lepší obrázek. A bojovala jsem s tím docela pár let, než toto chování vymizelo. Dlouho to trvalo, protože mi s pozitivním hodnocením syna nikdo nikdy moc nepomáhal - ani táta, ani babička. Pro ně byl dlouho jen nešika, ničitel, přetrhdílo, lempl atd. Dalo mi to strašnou spoustu práce, ale dneska je syn pohodový, spolehlivý a šikovný tvor, který má celou mojí důvěru. Často se podceňuje, že i slovo může hodně zraňovat a ona dětská "vychcanost", jak tu padlo, může být jen dětským pokusem o sebeobranu.