Přidat odpověď

Ano to máš pravdu. Ale pokud sháním práci a potřebuji ji (jinak bych ji nesháněla), tak i když bych moc ráda pracovala ve velké firmě, tak u podnikatele se třemi lidmi stejně budu tvrdit pravý opak, protože je to už můj 7. pohovor a práci si prostě nemůžeš zase tak moc vybírat, pokud nepracuješ v nějakém extra oboru nebo nejsi super odborník. Takže mu budu valit do hlavy jak moc ráda bych pracovala v malé firmě s rodinnou atmosférou...atd. A hned odpoledne klidně dorazím na další konkurz do nadnárodní firmy, kde zase budu tvrdit, že pracovat v podobné velké firmě byl vždycky můj sen, protože je tam možnost postupu...bla, bla, bla. Navíc stejné naučené řeči musím mít minimálně polovina uchazečů, tak jsem si vždycky myslela, že se personalista musí i docela bavit, ale už jich pár znám osobně a vím že to berou smrtelně vážně. Až jsem zírala. Mě prostě představa jak mi tam dorazí 10lidí a z toho minimálně 8 lidí naši firmu přímo obdivuje a pracovat v podobné firmě byl vždycky jejich životní cíl......u pátého bych se buď dusila smíchy nebo protáčela oči.

Stejně tak s platem. Celou dobu studia na střední i výšce nám vždycky opakovali, že na pohovoru si musím říct víc peněz než opravdu chci, protože tím říkám jakou mám já cenu. A když si řeknu málo, tak mě nevezmou, že když si sebe tak málo cením, tak asi nebudu nic moc. No a pak mi kámoš personalista povykládál jak měli na pozici v posledním kole dva uchazeče, ale jeden si řekl moc peněz tak ho nevzali. Takže prostě mě spíš obor personalistiky skoro fascinuje.