Přidat názor k článku Škoda rány, která padne vedle

myslím, že v tomto ohledu (zda plácnout či odvést pozornost) stejně jako u spousty věcí ve výchově platí JAK KDY.

Moje dítko (19 měsíců) se dá vcelku snadno usměrnit, ale jsou momenty, kdy ho plácnu po zadku a žádné výčitky svědomí z toho nemám. Je to hlavně za evidentní schválnost nebo za to, když mě venku neposlechne a nepřijde (myslím, že by se to časem mohlo vymstít třeba při přecházení rušné ulice). Občas odvedu pozornost, když si myslím, že je na to vhodná situace, a nic nedůstojného na tom nevidím (třeba když mi dítě bere něco, co nechci, tak mu to seberu a nabídnu něco jiného). Občas se zamračím a hrozně zařvu.

Myslím, že tu ještě nebylo řečeno to podstatné. Na rozdíl od partnerského vztahu, který je rovnocenný, vztah s vychovávaným dítětem už ze své podstaty rovnocenný být nemůže. (To může - a měl by - být až vztah rodiče s už dospělým dítětem). Mým úkolem rodiče je dítěti vštípit určité vzorce chování. Je to úkol docela dost odpovědný a já musím mít k dispozici kromě pochval a odměn nějaké sankce. To znamená něco,co by pro dítě bylo natolik nepříjemné, aby ho to dokázalo odradit od nežádoucího jednání, když selžou všechny ostatní metody "po dobrém". Ať je to trest fyzický nebo psychický, jeho podstatou je to, že MUSÍ být NEPŘÍJEMNÝ. Zajímalo by mne, jak tuto filozofickou otázku řeší matky "neplácačky", a souhlasím s tím, že psychické tresty mohou často být stejně, ne-li víc bolestivé, než tresty fyzické.

Nejsem přítelem fanatismu v ničem, ani ve výchově dětí. Tudíž bych asi neprohlašovala, že bych dítě v životě neuhodila. Základ všeho je, aby si tím člověk jednak neřešil své vlastní problémy, jednak aby tresty (jakékoli) používal s citem a aby vždycky na prvním místě byla láska k tomu dítěti. Pak si myslím, že i občasné plácnutí nikomu šrám na duši neudělá.