Přidat názor k článku Škoda rány, která padne vedle

Májo,
já jsem nezažila bolesti žaludku z žádných trestů, naštěstí. Ale i tak se na mně výchova podepsala: taky mi dá práci vykřesat ze sebe cosi jako sebevědomí a vůli žít, optimismus a víru ve vlastní schopnosti. Většinou mi to citelně schází a mám kvůli tomu problémy. A víte co? Domnívám se, že je to tím, že moje matka zašla až moc daleko s tím "šiděním" svých dětí hříčkami typu odvádění pozornosti. Tak trochu mám pocit, že jsem jen odraz její vlastní představy: když se do něj vejdu, v pořádku, ale bohužel se do něj vlastně nikdy a odjakživa spíš nevejdu, takže mám smůlu. Není mi snad nic vyčítáno, spíláno nebo ponižováno. Jen jsem prakticky nepoznala pochvalu, a "jen" si musím neustále poslouchat přednášky o tom, co mám dělat "správně" - co na tom, že to prostě nemohu praktikovat. Zrovna dneska se mně máti po telefonu ptala, co bych chtěla jako drobnost k Vánocům pro sebe a manžela. No co jí mám na tohle říct? Ona totiž chce slyšet jen něco praktického jako ponožky, a kdybych se odvážila říct upřímně, že chci knížku, tak by mi udělala dvacetiminutový kázání, že to nepotřebujeme, že máme knížek moc, že se propadneme o patro níž atd. Mám to zapotřebí? Nemám. Jenže vnitřně nesmírně trpím, protože jsem příliš poctivá a nemůže mi být lhostejné, že lžu, hraju do ztracena nebo jsem neupřímná.
Takže ono se ta výchova může zatraceně vymknout z rukou, a naprosto opačným směrem, než doufáme. A to na mně nikdo skoro nikdy ruku nevztáhl (výprask si pamatuju jeden, asi ve 12 letech). Ovšem máti si ani tím dobrý vztah se mnou nezajistila...
M.