Přidat názor k článku Škoda rány, která padne vedle

Přeju všem šťastné a veselé!

Prošel jsem si tuto debatu a rád bych na pár věcí zareagoval...
Tak především si myslím, že pokud by se vzaly všechny zákony, pravidla a nařízení, včetně(a hlevně) těch, co jsme převzali, nebo převezmeme z EU a těmi se naše už tak přetížené soudy striktně řídily, zkončilo by 95% rodičú za mřížemi. Buďto za zanedbání povinné péče, v případě, že jejich dítko některému svému vrstevníkovi třebas během hry ublížilo, nebo za týrání dítěte v okamžiku, kdy se jenom pokusí dítě vychovávat. Podle nějaké listiny, jejíž název přesně neznám, která se zabývá právě problematikou týrání dítěte, lze každý způsob výchovy, snad s vyjímkou "italského demokratického modelu" považovat za fyzické, nebo psychické týrání...
Ne, vážně si nedělám legraci. Za týrání může být považováno například to, že s dítětem za trest nemluvím, to, že dítě okřiknu, nebo mu vynadám... vpodstatě všechno, co u dítěte může způsobit strach, obavy pocit izolace může být považováno za traumatizující zážitek a tudíž za psychické týrání.
Kam vede "Italský demokratický model výchovy" je krásně vidět.
Takže je nasnadě otázka, kde končí výchova a kde začíná týrání dítěte? Nebo ještě lépe, kde je hranice mezi výchovou dítěte a týráním rodičů? Existuje deklarace práv dítěte, kterou se teď ohání skoro každá výchovná instituce a dokonce i děti ve věku kolem 10 let, které ale nejsou podle zákona právně způsobilé. Nadruhou stranu jsem se nesetkal s deklarací práv rodiče, snad s vyjímkou biblického desatera, kde je řečeno cti otce svého a matku svou.

Můj táta mě vychoval podle zásady "Škoda rány, která padne vedle", a když jsem udělal průšvih, dsostal jsem od něj pohlavek, nebo jednu přes zadek. Tehdy mi to připadalo jako něco strašného. S odstupem času ale vidím, že mne vychoval dobře a jsem mu za to vděčný. Naučil mě totiž, že musím být připraven nést následky za všechno, co udělám. Vypěstoval ve mě zodpovědnost za své činy. Netvrdím, že je to jediný správný přístup, pouze je osvědčený.
Znám rodinu, kde mají asi šestiletou holčičku.její výchovu určila její máma(učitelka) a vychovávali jí bez fyzických trestů, za pomoci vysvětlování a domluv. Z dcerky jim vyrostl rozmazlený capouch, který si vše vynucuje řevem a vztekáním se.
Já mám dvouletého syna, u kterého má doktorka už rok podezření na hyperaktivitu. Je to hotový šotek a chvíli neposedí. Samozřejmě, že stále zkouší, co si může dovolit a co mu už neprojde. Vychováváme ho tak, že když zlobí, ho nejprve okřikneme. Když zlobit nepřestane, řekneme mu, že zlobí, ať toho nechá, nebo že dostane na zadek, ukážemem mu, do kolika budem počítat a pomalu začneme před ním počítat na prstech buď do tří, nebo do pěti. Pokud ani to nezabere, příjde na řadu plácnutí přes zadek, nebo pohlavek. Ve chvíli, kdy je vidět, že trest splnil svůj účel, mu řekneme, že teď je hodný, za co přesně trest dostal a že ho máme rádi a pak se s ním obejmeme.
V současné době už ví, co si smí a co si nesmí dovolit a občas, když udělá nějaký průšvih, sám přijde a před námi se plácne přes zadek. Myslím si, že to dokazuje, že si již uvědomuje, co je správné a co ne a že je za své chyby připravený nést odpovědnost. Radši ho to naučím sám teď, jako malého, než abych se za pár let musel dívat na to, jak ho to učí výchovný ústav, nebo vězeňská služba.

Myslím si, že většina z nás, rodičů,chce pro své děti to nejlepší. A to nejlepší, co jim do života můžeme jako rodiče dát, je kromě materiálního zabezpečení i to, že z nich vychováme řádné a zodpovědné lidi... nebo snad ne?

Hiram