Přidat názor k článku Škoda rány, která padne vedle

Víte Lído, ono všechno je hrozně relativní. Já také nejsem zastáncem fyzických trestů, mě doma byl otec a pamatuju si jak "výchovné" to bylo. Dosáhl toho že jsem se ho bála ještě léta po tom, co se naši rozvedli, ale nikdy to nemělo ten účinek jaký chtěl - totiž abych bezhlavě poslouchala (a to mě mlátil se sadistickým úsměvem a potěšením a hlava nehlava). Nebyla jsem zlá, jenom svá. Jenomže je dítě a dítě, každé je jiné. Na některé platí domluva, na některé ne. A to můžu říct po zkušenostech z dětského letního tábora, kdy jsem měla 14 šesti až osmi letých děvčátek. Snažila jsem se jim domlouvat, když se praly, že se to nedělá, že jsou děvčata a že to ty druhé bolí - všechno marné. Pak přijela maminka, vzala na prtě řemen a ... bylo to stejné. Na některé děti neplatí nic, oni totiž kopírují naše chování. V rodině děvčátek, které bily své okolí, se většinou dělo nějaké násilí, ať už byl otec je nebo i matku. Děti jsou tvárné a berou si vzor z rodičů, nejbližší vzor, který vidí, pokud nemusíte na děti ani zvyšovat hlas, je klidně možné že jim "jen" jdete správně vzorem. Takže jen tak dál.o)