Přidat názor k článku Škoda rány, která padne vedle

Ne, ale kamarádka má dvojčata, což už stačí. Aničku jsem v kočárku téměř nevozila, ze šátku přešla rovnou na své nohy, takže občas řeším situaci - v jedné ruce vodítko, na něm dva malé psy, v druhé vodítko s jedním velkým a malé dítě.
Taky si myslím, že dítě potřebuje mít meze (i kvůli sobě, kvůli svému pocitu bezpečí). Nebudu plácat kojence, který ještě nechodí, protože by to nic nevyřešilo. Nebudu "plácat" ani puberťáka, protože plácnutí se zahihňá a bití je ponižující. Ale i batoleti prostě nějak vymezit musím, co může a co v žádném případě. Zavírat dítě do pokoje, strašit ho, omílat atd. mi připadá hloupé a zbytečné.

K tomu odvádění pozornosti mám úplně aktuální historku. Nechávala jsem Aničku na půl dne u rodičů. Odcházím, babička vlastním tělem brání Aničce, aby neviděla mámu vycházet ze dveří. Anička se naklonila, zamávala mi, pravila "ahoj" a vrátila se ke hře.