Přidat názor k článku Škoda rány, která padne vedle

No, Báro, to by se teda MĚL cítit líp mezi dětmi, když je dítě. Jenže nevíme, jak toho dosáhnout. Nejde jen o TEORETICKÉ poučky typu měl by si víc hrát s dětmi. Jde o praktické provedení. Těžko si já můžu hrát na nadšenou přítelkyni maminek s dětmi, když jsem velmi nesmělá a hrozně se stydím (v osobním styku, internet mi umožňuje se osmělit, a "hovořím" s Vámi o věcech, které bych nikomu kromě manžela a psychologa nikdy v životě neřekla). Těžko bych bývala mohla pořídit synovi sourozence jen pro to, aby nebyl sám, když jsem se asi od 1 roku jeho věku až dosud cítila naprosto nepřipravená vychovávat dvě a více dětí. - Takže jsem dělala jen to, co jsem zvládla: setkáváme se párkrát do roka s příbuznými, kteří mají taky děti, od asi tří let věku syna jsme občas docházeli do mateřského centra (jenže tam se mě držel jako klíště, a hrát beze mne či s cizími dětmi si nechtěl), od čtyř let chodil na dopoledne do školky (odpoledne jsou v naší MŠ vyhrazená jen pro zaměstnané matky), od čtyř a půl roku chodí do kroužků (rok do dvou, rok do jednoho, letos opět do dvou) apod. Teď chodí do školy, a dětí se bojí tak, že přestávky raději tráví na toaletě. - Jsme z toho zoufalí, bojujeme jak se dá, ale ze dne na den to rozhodně nezměníme. - Jak jsem psala v jiné diskuzi, byli jsme v PPP, a tam nám poradili, ať výrazně zvýšíme podíl jeho pobytu mezi dětmi - přidáním dalších kroužků nebo aspoň ve družince. Takže uvažujeme o kombinaci skauta, dvou kroužků a družiny. Uvidíme.
M.