Přidat názor k článku Škoda rány, která padne vedle

Jak píšeš, znáš maminky (znám i tatínky), které občas své děti plácnou i když jsou to dobré mámy. A že je jim to pak líto. Bingo. Myslím, že rodiče, kteří své děti "bijí" s chutí by se na této diskusi na Rodině dali spočítat na prstech jedné ruky, která je navíc od ramene dolů amputovaná. Pokud by se tady takový rodič našel, je to spíše případ pro orgány činné v trestním řízení nebo minimálně pro psychologa.

Žádný normální rodič není rád, když uhodí své dítě (byť je to jen plácnutí po zadku) a dal by všechny krásy světa za to, aby k tomu vůbec nemuselo dojít. Ale stane se. Někdy se člověk neudrží (kromě těch dokonalých) a plácne. Z afektu, ze zoufalství, když už nic jiného nefunguje. Občas nezafunguje ani to plácnutí. A pak je Ti (tedy Tobě ne, protože Ty nikdy neplácneš) to líto. Možná to šlo udělat jinak... Možná to byla taky více moje vina a přestřelil jsem... I to se stává. A pak je na místě se třeba i omluvit. A dítě pak vidí: "Aha, tatínek taky udělal něco špatně. Není dokonalý stejně jako já... A omluvil se mi... To se asi má, když člověk zlobí a ví o tom. A asi má mě rád, i když mi dal na zadek". Nevím, jestli přesně takto děti uvažují. Možná jinak, ale přesto si myslím, že si z toho ten malý tvoreček může odnést i něco pozitivního... Doufám... Věřím... Jinak by mne naše holky už musely dávno zatratit. A zatím ten pocit nemám...