Přidat názor k článku Škoda rány, která padne vedle

Chci tím říci, že z této debaty vycházíte jako ty agresivnější viz. příspěvky většiny, ne však všech z Vás. Poměřuji komunikaci, nepoměřuji plácání na zadek, protože v tomto máme rozdílné názory. Já však plácání nepovažuji za výraz agrese, ale součást komunikace. Pokud plácání pochází z agrese je to špatně. Bolestivé fyzické tresty ve výchově neuznávám - vařečka, řemen apod.

Víš Vaše přesvědčování mi připomíná jeden zážitek ze školních let, kdy jsme byli na prohlídce kláštera. Jeptiška, která nás provázela během naší půlhodinky snad stokrát pronesla poměrně důrazně v různých obměnách větu: Kdo má to štěstí a je věřící, né jako vy...... né zrovna přívětivým tónem. Nás puberťáky neoslovila, naopak potlačila tu trochu touhy "vědět". Naši zvídavost a přemýšlení potom podnítil jeden kazatel, který k nám docházel do školy, asi třicetiletý. Působil velmi inteligentně a hovor s námi zapředl spíše kamarádsky, kladl otázky a "poslouchal" naše odpovědi. Nic nám nevnucoval a světe div se, na debaty s ním o Bohu jsme se nejen těšili ale i si je vyžadovali. Myslím, že mnohým z nás změnil život, i když na víru jsme se samozřejmě hromadně neobrátili. Získali jsme však respekt a úctu.........a v neposlední řadě jsme měli o čem přemýšlet.

Myslím, že vaše příspěvky typu: Fuj, nechtěla bych být tvým dítětem (to je ten nejextrémnější) na víru v neplácání nikoho nepřivede, naopak spíše mě vede k poznání, že autor-ka příliš inteligence nepobral/a.

Většina maminek sem chodí, protože se o své děti zajímá, ty ostatní sedí někdě v hodpodě nad půllitrem. Myslím, že je zbytečné je urážet, tím jak špatné matky jsou. V předešlém příspěvku jsem psala, že každý z nás dělá chyby. Ani plácačky ani neplácačky se jich nevyvarují. Jenom čas ukáže, která z nich byla u našich dětí na nejhorší. Ale všechny své děti milujeme. Myslím, že existuje spousta dětí, které by za milující mámu plácačku či neplácačku dala nevím co. I mámy jsou jenom lidé, i mámy dělají chyby a z těch chyb si mi dcery odnášíme to poznání "todle já svým dětem dělat nebudu", někdy to dokážeme zvládnout, někdy jdeme ve šlépějích svých rodičů a někdy příjdeme na to, že to ti naši možná dělali líp než já. (nemluvím jenom o plácání).