Přidat odpověď

Bafy, shodou okolností mám taky šestiletého syna Toma v první třídě.
Tak trochu chápu, o čem píšeš, ale můj syn je velice ctižádostivý, takže u nás stačí občas apelovat na tuto jeho stránku.
Jinak jak píšeš, že se na tyto děti neřve. Abych pravdu napsala, to já zase klidně zařvu, plácnuto na zadek, hlavně když byl menší taky dostal. Neřekla bych, že se mě kvůli tomu bojí, to vůbec, ale má respekt. Ví, že když už zařvu, tak už se dále o ničem bavit nebudu, znamená to konec TV, PC, sladkostí, žádné kolo, v zimě sáňkování, společného hraní (hrajeme spolu každý večer nějakou společenskou hru, pokud je ten den hodný).
Taky dost zabírá, když si s ním hodně povídám o budoucnosti, že je to vlastně na něm, jestli bude mít dobré známky. Že když se nebude učit, nebude studovat, tak si nikdy nevydělá dost peněz na věci, co by si přál. Dále hodně pomáhá, když mu říkám, že když se bude učit špatně, nedělat úkoly, tak si všichni budou myslet, že je hloupý - tohle pomyšlení nesnese, ví, že je hodně chytrý.