Já myslím, že to asi Eliška řekla ve zkratce. Určitě Lidušku předem upozorní, co nemá dělat a plácnutí přichází až když už dítě prostě zkouší, co rodiče vydrží. Moje zkušenost je, že u některých dětí a v některých situacích opravdu nic jiného nežli plácnutí nepomůže. Naše starší dcera - taky Liduška - si vždycky nechala domluvit a výchova probíhá celkem v pohodě. Tu mladší nebezpečí přímo přitahuje. Je jí 14 měsíců a než se otočím, stojí na židli. Vrhá se ke každému psovi. Trouba a sporák ji přímo fascinují. Když se vzteká, klidně nás nebo sestru kousne, a to pěkně silně. Nejde o to, že ji to plácnutí bolí - plácnu ji jen malinko přes plenku. Spíš aby věděla, že už se opravdu zlobím a že je konec legrace. Ono totiž když tě dítě neposlechne na silnici nebo v nějaké nebezpečné situaci, může ho to třeba stát zdraví. To už je lepší to občasné plácnutí. Alespoň myslím.
Předchozí