Přidat názor k článku Škoda rány, která padne vedle

Mno. Nevím, zda má smysl se ještě do této debaty zapojovat, opravdu už se tady jedna druhou napadáte - a to není diskuze. Ale nedá mi to.
- Všechny "neplácačky" tady argumentují tím, že STAČÍ DÍTĚTI VYSVĚTLIT, že to či ono nemá dělat, eventuelně párkrát na tom trvat. Obávám se, že toto přesvědčení "neplácačkám" může být úplně k p.. při setkání s takovým dítětem, jako je můj syn. Např. včera. Žehlila jsem závěsy. Syn si nějakou dobu něco nedaleko kutil, já přitom zpívala koledy, on chvílema pobrukoval se mnou. Pak se ale začal nudit (je mu SKORO 7 LET!!!!) a jak se nudil, dostal nápad, že se bude šmrdolit blíž ke mně. I začal se protahovat mezi žehlicím prknem a nábytkem, asi tak 5 cm od žehličky. VYSVĚTLILA JSEM MU vážným a pevným hlasem, že nesmí chodit kolem žehličky, neb by se mohl popálit. Za 2 minuty mi to udělal zas. Zase jsem mu vše řádně vysvětlila (netrvalo déle jak minutu, neb je už dost velký, co to je bolest ví, třeba z vrtání zubu, a že popálenina bolí jsme mu říkali mnohokrát). Možná ani ne za pět minut se mi kolem té žehličky smýknul zase!!! Ne, neplácla jsem ho. Jen jsem Vám chtěla naznačit, jak je to strašně těžké se udržet tzv. v klidu - a já nejsem anděl se svatozáří. - Takových věcí je totiž u nás denně několik - neustále buď zapomíná, co jsme mu kdy řekli, nebo neposlouchá, nebo i vyloženě provokuje. Ve včerejším dni došlo k NĚKOLIKA podobným střetům, kdy VÍ, že něco neměl dělat, a přesto dělal. Samozřejmě se nejedná JEN o bezpečí dítěte, ale i třeba o to, že se naučil šťourat hřebíčkem nebo prstíčkem do zdi, kde pak musí manžel sádrovat - a spoustu dalších věcí. A ať mi tu nikdo netvrdí, že SI HO MÁM OHLÍDAT!!! Je už přece velký na to, abych mu stála za zády - to jsem dělala do jeho zhruba dvou let, a možná že je to důvod, proč je dnes tak nesamostatný.
- Navíc - on není tak velký problém ještě v klidu všechno s dítětem rozebrat, pokud je KLIDNÉ a chová se takříkajíc rozumně. Ale když ho "popadne rapl" a začne řádit, tak nějaká tzv. rozumná domluva není k ničemu - prostě nezabírá (mám to mnohokrát vyzkoušené). Pak je opravdu NUTNÉ udělat něco, čeho se dítě jakoby lekne, protože to je jediný způsob, který ho z toho stavu vytrhne (jiný fakt a doopravdy neznám, a o takových věcech se v "chytrých" knihách moc nepíše!!!). Jak říkám - zabavit hračku či zakázat činnost je vždycky sázka do loterie - nikdy nevím dopředu, jestli to zapůsobí nebo ne. Výjimečně stačí i jen zvýšit hlas, častěji stačí zařvat. Ano, je fakt, že když už vztáhnu ruku, tak je to buď za naprosto nehoráznou DRZOST (ke které, promiňte, 18ti měsíční dítě nebo tříleťák ještě nedorostli), nebo když mi rupnou nervy; ale při takovém tlaku, jaký tu někdy prožívám, by ty nervy neruply jen andělům svatým. - A jak tu někdo naznačil - domnívám se, že když mu později stejně intenzivně dám najevo, že ho mám ráda, jen že mi ruply nervy, že to nadělá méně škody, než když mé mámě ty nervy ruply, co si pamatuju, jen dvakrát (jednou secmazec, podruhý letěla knížka do kamen), ale zato cítím, že mě nemá doopravdy ráda...
M.