Přidat názor k článku Škoda rány, která padne vedle

Ano, Lexi, máš pravdu: plácnutí může být projev rodičovské bezmoci. Co jiného to je, když už tisíckrát dítě slyšelo, proč něco nemá dělat, a po tisící první to udělá zase? Když už stokrát bylo za něco potrestáno, ale po sto prvé to udělá opět? Nevím jak ty, ale dokud já neměla dítě, tak jsem se ještě NIKDY tak často necítila naprosto bezmocná. K čemu mi jsou ty hodiny strávené čtením různých knih o výchově? K čemu mi jsou noci strávené s manželem místo milování disputacemi o tom, jak na syna působit, aby to zabralo a on přijal a respektoval námi určené hranice? K čemu mi jsou návštěvy dětských psychologů a poraden? K čemu mi je nekonečný čas strávený diskuzemi se synem? K čemu mi je to, že jsem se obětovala a ani kvůli němu dosud nechodím do práce (je mu skoro 7 let)?... Ano, skutečně se nezřídka i s veškerou svojí snahou a péčí dostávám do úzkých, do pocitu bezradnosti a bezmoci. A NENÍ TO TÍM, že by syn byl až na konci žebříčku mých hodnot - kdyby sis dala tu práci a listovala pár týdnů dozadu, došlo by Ti, jak vysoko stojí můj syn v mém hodnotovém žebříčku.
- Ne, není to vůbec nic snadného, výchova dítěte. Má štěstí, obrovské a neskutečné, komu výchova jde jak po másle.
M.