Jsem přesvědčená, že je to hodně i o povaze dětí - mám dvě a zatímco s jedním to šlo jak po másle a nebylo nikdy nutné plácnout ani o tom uvažovat, druhé mě občas vytočilo tak, že na plácnutí došlo, a ani to nepomohlo. Kdo má štěstí na dítě přístupné domluvě, myslí si, jaký není vychovatel, ale třeba lehké plácnutí po ruce je mnohem čitelnější zpráva, že tam tu ruku nemá strkat, než hodinové přemlouvání. Každičká výchova je v principu vlastně určité násilí páchané na dětech - je to tedy nadsázka, ale je pravda, že výchova je v podstatě nucení dětí podřídit se našim představám jak se mají chovat a co je a není správné dělat, což často odporuje tomu, co by děti samy rády dělaly nebo naopak nedělaly.A jestli je víc ponižující plesknutí nebo poslání do pokoje na dlouhé desítky minut - viz výchova americká - to ať si každý rozhodne sám.
Co se týče článku, tam mě obzvláště popudila zejména snaha pisatelky vychovávat kromě vlastního dítěte i ostatní matky v okolí. No comment.
Předchozí