Přidat názor k článku Škoda rány, která padne vedle

Eh, fascinuje mě, jak maminky holčiček mají spoustu dobrých užitečných rad, jak naučit děti neběhat do silnice... neznám žádnou holčičku a velmi málo chlapečků, kteří mají stejnou obcesi na auta jako náš Tom. Naučit dítě, aby nedělalo něco, co ho v podstatě nezajímá je úplně něco jiného, než zakazovat něco, čím je dítě naprosto fascinováno (nastartovaná = hlučná = zajímavá auta v křižovatce).

Dále nevím jak ony vzorné vychovatelky, ale my teda nežijeme na mýtince v lese - žijeme ve městě, silnice jsou tu všude - před naším domem, u dětských hřišť (ani ta nejsou uprostřed pustého lesa) - nedokážu si představit, že bych Toma vozila až do jeho osmnácti spoutaného v kočárku.

Dále - není to - jak tu kdosi naznačuje - že dítě se rozběhne a dostane ránu a zase se rozběhne a zase dostane ránu - dostal jednu na zadeček, když se rozběhnul do silnice, neuposlechnul příkazu k zastavení a zcela zjevně si neuvědomoval, že udělal něco špatně (neposlechnul). Od té doby se problém neopakoval - Tom se na příkaz zastaví na kraji chodníku a počká na mě. Na rušných ulicích ho vozím na kočáru, běhat ho nenechám...

.. v jiných situacích (rozbitá váza, rozsypané kořenky, útěk v obchodě atd.) ho netrestám. V těch jiných situacích funguje NE - a nebo se jim dá jednodušše předejít. Ale zrovna ta milovaná auta jsou tak silným lákadlem, že se prostě zapomene... a jsou VŠUDE, nedokážu zabránit tomu, abychom se s nimi tisíckrát denně nesetkávali.