Přidat názor k článku Škoda rány, která padne vedle

No, Lízo,
ono mě to až tak nenadzvihlo. Kdybych měla zkušenosti stejné, jako když byl synovi rok nebo dva, tak bych Ti, pravda, měla za zlé, že od dítěte odcházíš a pořizuješ si k němu chůvu (ačkoliv je to na dost krátkou dobu, možná že bych to i tehdy bývala strávila). - Dneska mám zkušenosti už jiné, dnes už nepovažuju za až tak hrozné, když někdy ta máma od malých dětí jakoby poodejde - ovšem za předpokladu, že se nestřídají chůvy jako na běžícím páse, a že k chůvě mohou rodiče dítěte mít důvěru. Což si ovšem zase nedovedu představit, JAK vybírat chůvu mezi naprosto neznámými lidmi. - Beru to hlavně z toho hlediska, že sama jsem v podstatě díky mateřské zabředla do tzv. skryté deprese, a dnes už myslím třetím rokem beru antidepresiva. Takže nějaké to provětrání bez dítěte a jiné vyžití než přebalování, žvatlání a vaření jsem po vlastních zkušenostech začala považovat za docela slušné řešení eventuelních problémů.
- Nicméně musím připustit, když sama sobě pohlédnu nemilosrdně do osrdí, že tak trochu závidím maminám, které mají nějakou naději na příjemnou práci; mně ta práce moc chybí, či spíše - chybí mi něco, co by mě naplňovalo a zároveň to bylo prospěšné. (A samozřejmě mi chyběj i ty peníze, které by nám moje práce mohla přinýst...) Takže ačkoliv se poctivě snažím nikomu nezávidět, občas mi nějakej ten spodní podtón nezdravejch myšlenek unikne... Pardon.
M.