Přidat názor k článku Markýz de Sade junior

Naprosto souhlasím. Jsem přesvědčená o tom, že všechny děti potřebují hranice. A kdo jiný by je měl stanovit než rodiče. Nedokážu si představit, že bych se svého synka bála. Jde prostě o to nebát se říci ne a pokud tomu dítě nerozumí, tak mu to vysvětlit přiměřeně věku. Když byl Vítek malý, tak buď stačilo přestat si s ním hrát nebo zvýšit hlas, v nejhorším případě plácnutí po zadečku. Můj systém je takový, že jednou mu řeknu, že NE, podruhé mu řeknu, že pokud nepřestane, tak potřetí už mu jednu plácnu. Teď už je dost velký, aby pochopil, že má na výběr - buď skončí sám nebo "bude ukončen". Řekla bych, že výchova ani někdy není tolik o tom, jestli je přísná nebo ne, ale spíše o tom, jestli je důsledná. Důslednost je velmi důležitá a pokud dítě vidí, že mu sice 10x řekneme že ne, ale nic se nestane, abychom tomu zabránili, tak je to k ničemu. Pokud my sami jako rodiče se necítíme jako autorita, tak o tom těžko můžeme přesvědčovat své děti.
Jen na okraj - náš syn Vítek je od mala velmi hodné dítě, je to moje zlatíčko, moc rád se mazlí a pusinkuje. Na druhou stranu také někdy zlobí, měl i krátké období, kdy to "na nás zkoušel" a vztekal se. Když to provedl poprvé manželovi, tak ten ho na radu svých kolegů z práce pocákal lehce ve sprše studenou vodou. Od té doby jsem již nikdy nemuseli takto zakročit a nikdy se nám nestalo, že by přišel nával vzteku a odmlouvání.
I z toho krátkého příkladu (nejsme rozhodně žádní sadisti, to byl nejhorší trest a pouze 1x který našeho broučka potkal) je vidět, že jsme spíše zastánci toho stanovit jasné hranice hned od začátku, protože zaběhlé stereotypy se mění hůře.
Všechny zdravím.