Přidat odpověď

Jsou vyhořelý. Naučily se to od starších jako způsob udržování odstupu. Nikdo po nich nechce, aby se projevovaly líp. Nemají žádnou supervizi, co se týče přístupu k pacientům. A tak dál.

Mně se u těchle řeznickejch typů osobně osvědčuje velmi nepříjemně ukázat na deset vteřin zuby (třeba zeptat se na jméno a ledovým hlasem nastínit, jak a s kým budu jejich nemožné chování řešit). A pak dám příležitost, aby se "srovnaly" a už se k tomu nevracím, dokud není "po akci". Většinou se v první chvíli leknou, hoděj zpátečku, zjistí, že já jsem tím pádem v klidu, ba že se ze mě stalo milé koťátko, a radši už nepruděj. Ale není to stoprocentní.

Musím říct, že jako rodičku / pacienta mě jejich pracovní problémy dvakrát nezajímají. Takže než bych je plácala po zádech, jaký jsou chudery vyhořelý, klidně si stěžuju, a to obratem. Zároveň vyzvednu ty, který se chovají opačně, což má jednak tu výhodu, že nevypadám jak největší kverulant, ale jako konstruktivní osoba a jednak že se zpětná vazba dostane i k těm slušnejm a milejm.