Přidat odpověď

Po prvním porodu jsem ležela na šestinedělí s cikánkou. Mladá holka (19), tatínek se na ně vybodnul, návštěvy mého manžela nesla moc smutně. O mimi se snažila starat naprosto poctivě, uklízela, vše ok, jen měla těžkou depku. Její rodiče se jí snažili dělat pomyšlení, nosili jí samé dobroty, atd. a slečna potom celkem logicky nejedla nemocniční stravu. Bohužel nedokázala o svých problémech se zdravotníky komunikovat, ani říct, že nebude jíst, takže se jí každý den museli dojít zeptat, atd. a ona jen mlčela nebo odpovídala velmi krátce. Nezvládala, ale ne nijak významně hůř než řada jiných. To jak se k ní některé sestry chovaly, bylo naprosto nehorázné, používaly výroky typu "taky byste se tam dole mohla občas umýt" (sprchovala se stejně často jako já), "ten bordel co tu máte si ukliďte" (ten bordel byl jeden papír od sušenky na nočním stolku), "no jo to jsou ty sociální dávky" (dva věnečky na stolku), atd. Ke mně si netroufly ani ceknout. Dostaly ji do takového stavu, že já měla strach nechávat dítě na pokoji když jsem šla na záchod, aby jí zrovna nepřeskočilo a ona nakonec udělala to co se dalo čekat, jedné obzvlášť husté sestříčce tam beze slova natahla facku. Zasloužila ji na plné čáře, ale... Dostala od celého oddělení včetně ochranky takový dunaj, že to vypadalo, že jí píchla kudlu do zad. Dnes mám trochu špatné svědomí, že jsem se neozvala já a včas, ale měla jsem toho sama dost a hledala jsem klid. Taky jsem si říkala, proč se hojí na bezbranném trdlu.