Přidat odpověď

Ahoj,

vpodstatě bych napsala to co Whitep. S námi tedy děti spí v posteli jen když chtějí, teda ten starší, má rád svojí postel a nevadí mu spát v pokojíčku. Nenecháváme a nenechávali jsme ho vyplakat. Momentálně máme v pokoji letiště ze dvou madrací neb jsem prostě postupně zjistila že mladší se v noci nebudí, když má prostor a teploučko (jsem hrozná matka a jsem schopná pro trochu spánku ukrást peřinu i vlastnímu miminku - i když máme dvě - ještě před měsícem jsme spali všichni spolu a já vstávala 8-10x za noc.) Ted´ vstávám 2x. Ke staršímu jsme nevstávali nikdy (vyjma nemoci samozřejmě).

Uspáváme společně obě děti, dokud neusnou a zpravidla to není déle jak 15-20min..

Každé dítko je jiné, ale všechny potřebují blízkost a víru, že maminka je pořád tady a pro mě.

Když pláče v postýlce na co myslíš, že asi ten malinký mozeček myslí?

...já když si představím, jak se mi špatně usíná a kolikrát se mi vrací třeba neumyté nádobí ve dřezu a jak je mi z toho hrozně a co teprve musí mít za pocity to malé dítě, když volá maminku a ona nejde a nejde a nejde... .

Já si třeba pomatuji ze svého dětství, když jsem byla pokáraná, vykázaná do postele a tam jsem usínala v slzách, nesměla jsem vylézt ani když jsem se třeba chtěla ospravedlnit, bylo mi třeba už více jak 5let a možná více jak 8 a dodnes si pamatuji tu vnitřní bolest