Přidat odpověď

Tizi,

tak to já bych snad dokázala být trochu velkorysá, i kdyby se moje dcera ocitla v tebou popisované situaci, a pomohla bych. Jedině v situaci, kdy by za sebou dcera hodně hlučně zabouchla dveře, bych možná čekala, kdy se ozve s prosbou o pomoc - ale kdybych měla pocit, že se neozve jen z hrdosti anebo studu, ale je jí to líto, ozvala bych se sama.

Postoje typu "my jsme to říkali, tak teď si to slízni" fakt nemusím; myslím, že bych se k něčemu podobnému uchýlila, jedině kdyby mě dítě opakovaně využívalo k tahání z louže a samo by se pomoct si nijak zvlášť nesnažilo (mám v okolí případ, kdy syn vždycky vesele nadělá dluhy na nájmu, na energiích a tak, a pak běží za maminkou, že to nemůže zaplatit, a maminka platí).