Přidat odpověď

Nemusíš se cítit divná, já to měla podobné. Někdy jsem se jen tak zastavila a říkala si: doprdele, já budu rodit, co budu dělat? Mě hrábne!!!

Na poprvé jsem to udělala asi dobře, vzhledem k tomu, jakou inspiraci jsem měla od mamky (pokaždé porod psycho, ale přemýšlela o třetím), nemyslela jsem radši na to, jen jsem chtěla pudově miminko. No a jak se to stalo, už jsem věděla, že není cesty zpět, ale nic jsem nenačítala, aspoň ne moc. Až před porodem jsem začala tak měsíc dva pět panikařit, ale věděla jsem, že vše je OK a prostě to jít bude muset.

Můj porod byl dobrý, sice 12 hod, což není moc, 9 hod silné kontrakce (jako první mi praskla voda), ale průběh bez komplikací, nakonec na 2 kontrakce malý venku. Rodila jsem v malé porodnici v Brandýse a až na to, že mi neřekli nikdy dopředu, co udělají, to bylo super, s monitorem jsem mohla chodit, stát až skoro do konce (jen na zatlačení mě hodili nahoru, příště si prosadím i konec v dřepu). Ale šití jsem měla, hojilo se bolestivě (hráz v klidu, fakt prdlačka, nevím, proč se kolem tak plaší), ale uvnitř se odlučovaly stehy tak, že jsem lezla po zdi, no ale ten týden dva se to přežít dá. Kojení mě bolelo 4 měsíce k pláči, ale za to miminko to stojí, hlavní je opora, třeba partner u porodu mě strašně podržel.

No a teď plánujeme po roce další a já mám plnou prdel (pardon) strachu.

Četla jsem o VVV, kde se rodí v 20-23 tt, o úmrtích dítěte při porodu, vadách, nemocech, předčasných porodech, traumatech a císařích a strašně se bojím. I toho, že si vybavím, že jsem tak hodinu před porozením zapřísahala partnera, že to nezvládnu. Ale pak ten rauš, když se to povedlo byl to nejhezčí v mém životě! No prostě mazec emocí a pocitů, jestli můžu radit, nezkoumej to než se to stane, já už se teď taky jen vyrovnávám a prostě do toho půjdu, protože moje mamka prožila hodně pekelné časy s porody a bez podpory manžela a stejně navždy už nás má, teď u vnoučátka prohlásila, že se jí to vrátilo milionkrát, s námi jen stotisíckrát...